Malá pouť za sv.Janem Boskem do Žabin 9.2.2013

Malá pouť za sv.Janem Boskem do Žabin 9.2.2013
12. března 2013

Takto byla nazvána návštěva salesiánského střediska v Brně Žabovřeskách na úzkém proužku papíru, který ale obsahoval vše potřebné. Pozvání, nezbytné technické údaje (kdy, kde, atd.) i program. Odjezd v sobotu 9.února 2013 z parkoviště u tržiště za kostelem...

...Povýšení sv. Kříže v Prostějově, návrat asi ve 14,00 hodin. Za lavicemi v našem kostele bylo těch proužků ještě dost, tak jsem si po krátkém rozmyšlení jeden vzala, i když s pocitem, že mi do toho asi stejně, jako většinou, něco vleze. Ale kupodivu nevlezlo, a tak jsem v sobotu ráno s několika dalšími farníky z Prostějova, Vrahovic i Držovic, možná i odněkud jinud, ale to nevím, byla na určeném místě.

Don Bosko přichází do ŽabynAsi jsem podvědomě očekávala zavedenou praxi různých zájezdů s počítáním účastníků, odškrtáváním v seznamu, technickými hlášeními, ale nic takového se nekonalo. Když to krátce po deváté vypadalo, že už nikdo nepřijde, řekl otec Dan, že ještě pět minut počkáme a pak jedeme. A já jsem najednou pochopila, že nejsem na jakémsi zájezdu, ale opravdu na pouti, i když menší. Těžko definovat atmosféru v autobuse, kde nejmladšímu účastníkovi byly tak tři roky, věk nejstaršího netuším, ovšem v kategorii okolo pětašedesáti jsem rozhodně nebyla sama. Ale bylo mi velmi hezky, volně, cítila jsem se „mezi svými“. S radostí jsem uvítala modlitbu desátku s otcem Danem a potom začal otec Pavel číst pár příběhů z knihy o Donu Boskovi. Dívala jsem se z okna na šedou nevýraznou únorovou krajinu, poslouchala, a najednou byl Don Bosko s námi v tom autobuse. Poslouchala jsem, přemýšlela, zase jsme se chvíli modlili, a najednou jsme byli v Brně, konkrétně u salesiánů v Žabovřeskách. Nikdy jsem v této části Brna nebyla, sídliště a moderní strohé betonové stavby mi ve všech městech celkem splývají, ale tady jsem měla pocit, že nejdu do neznáma, naopak, že mě někdo čeká, že budu někde vítaná. A byla jsem.

Vašek pod ochranou Dona BoskaPřišli jsme do dvorní části salesiánského centra, kam před námi zajelo auto, které přepravuje sochu s ostatky Jana Boska. Vím, že salesiáni pracují s mládeží, a bylo mi jasné, že právě tady jí mohu čekat hodně, stejně jako malých dětí. Na to jsem byla připravená. Na co jsem připravená nebyla, byl pocit, že jsem opravdu v rodině. Já, babička věkem i milovaným vnoučkem, jsem  najednou měla kolem sebe těch vnoučat desítky, od „prťátek“ k „puberťákům“, a taky spoustu dcer i snach, synů i zeťů, hemžilo se to kolem mě, děti s balonky s přáníčky pro Dona Boska, ustaraná, ale usměvavá paní vedoucí dětského pěveckého sboru, tatínek s kloučkem, který vřískal, že on ten balonek nepustí, že si ho chce nechat a jeden z bratrů salesiánů, který ho konejšil, že to ani nemusí, protože Don Bosko o tom  přáníčku  ví i tak, paní s k belíkem plným nádherných bílých růží, salesiáni, naši poutníci, otec provinciál, pan starosta …… všechno bylo moc pěkné a než jsem se vzpamatovala, tlačila jsem se mezi davy v kostele. 

Prodrala jsem se na kousek volného místa a zjistila, že dva metry ode mě je socha Dona Boska a ty bílé růže už jsou ve váze u ní. A zase spousta dětí. Zpívajících, hrajících, a také pronášejících přímluvy, které chytaly za srdce. Ne, nebyly  vůbec lacině dojemné, ale opravdové. Čím dál častěji jsem se dívala na sochu Dona Boska a na ty děti a mladé lidi kolem a znovu jako bych slyšela otce Pavla, jak čte o „malém Janovi“, který říkal mamince:„Když jsem mezi nimi, tak jsou hodnější“.  A děti na „menší pouti za sv. Janem Boskem“ v Brně Žabovřeskách byly hodné.  Občas sice přebíhaly, brebentily, plakaly, aby upozornily maminku, že něco potřebují, kopaly do lavic, protože to hezky dunělo, fňukaly, že mají hlad a žízeň. Ale byly hodné. To proto, že Jan Bosko, i když ukrytý v soše, byl mezi nimi. A byl i mezi námi dospělými, protože nikdo na nikoho nevrhal odsuzující pohledy, nikdo káravě nesyčel a neobracel oči v sloup nad tím, že „někdo“ může takhle rušit mši svatou. Ne, nic takového.

A vrchol všeho byla malá, asi čtyřletá holčička, která klečela na zemi vedle maminky, protože už nikde nebylo místo, a najednou se k té soše natáhla na zem na bříško, jako to dělají děti, když je jim dobře, když se třeba koukají na pohádku. Ona se dívala přes ty bílé růže na Dona Boska. Vím, že otec provinciál, na kterého jsem se moc těšila, protože nakonec byl deset let knězem v naší farnosti, měl velmi krásné kázání, úžasně na mě působil prostor kostela, byť toho „moderního“, cítila jsem příslušnost k celému společenství „menší pouti“, ale největší dojem jsem měla z těch dětí a jejich okolí. V každé mši svaté vyznáváme tajemství naší víry. Já jsem měla tu úžasnou možnost aspoň chvilku sledovat i po tolika letech tajemství působení víry Božího služebníka Jana.

Mše svatá skončila, a já jsem plna všech těch dojmů automaticky šla s ostatními do velkého sálu v salesiánském středisku, kam jsme byli pozváni na oběd. Protože jsem přemýšlela o spoustě věcí, došlo mi to až v té obrovské místnosti, kde mohlo být klidně kolem pěti set lidí. A hned mě napadlo, že přece není možné, aby se tady takové množství najedlo a napilo. Zapomněla jsem, že hned vedle, v kostele, je Don Bosko. A „jeho  mladí“ to všechno zvládli. Spořádaně jsme se posunovali ve frontě na guláš, a když došel, tak na párky, totéž na pití, a pořád všude úsměvy, klid a krásná nálada. A já jsem se taky usmívala od ucha k uchu, když jsem v tom víru poutníků postřehla otce provinciála, jak sedí u zdi na židličce, pod ní má na zemi v plastikovém kelímku kafe, pojídá párky, protože guláš už na něho nezbyl, a o něčem horlivě diskutuje s otcem Pavlem. A najednou zase autobus, desátek růžence a poslední čtený příběh. A vědomí, že během jedné „menší pouti“ dostal člověk tolik, tolik darů! Díky, Done Bosko!                                                                Za poutníky Jana Hrušková

Fotogalerie